OTODEKTOVÝ SARKOPTOVÝ bylo téma, které nás inspirovalo k vytvoření tohoto článku. Jak snadné je dostat svrab od psa?
Mohu dostat svrab od svého mazlíčka? Ano.
Je to vzácné, ale existují případy, kdy se lidé mohou nakazit svrabem od psů z přímého kontaktu se zvířaty. K přenosu může dojít nejenom od psů, ale mohou nám ho předat také kočky, lišky, krávy, prasata a další savci. Zvířata ale nešíří lidský svrab. Domácí mazlíčci se mohou nakazit jinými druhy svrabového roztoče, než je ten lidský. Většina z nich na lidech nepřežije, ale jeden to dokáže. Jak takový roztoč vypadá jak vypadá pokousání od roztoče, který se může přenášet kontaktem se psy, se podíváme v tomto článku.
Léčba psího svrabu u psů
Existuje několik možností léčby, která dobře funguje na svrab u psů. Léčba zahrnuje topické, léčivé koupele a namáčení, injekce, perorální tekutiny, pilulky nebo ochucené žvýkačky. V závislosti na tom, jak závažné jsou příznaky, budou někteří psi potřebovat kombinaci léčby k účinnému odstranění svrabu.
Promluvte si se svým veterinářem o tom, která léčba nejlépe vyhovuje vašemu psovi a vašemu životnímu stylu. Mnoho produktů bude léčit svrab a zároveň bránit budoucím infekcím. Pamatujte, že psi se svrabem budou často potřebovat více než 1 nebo 2 ošetření k odstranění infekce. Vždy si promluvte se svým veterinářem, než svému mazlíčkovi podáte nebo aplikujete jakýkoli lék.
Příkladem produktu používaného k léčbě sarkoptových svrabů u psů je Bravecto. Je třeba dodržet všechny léčebné pokyny od vašeho veterináře. Ujistěte se, že je produkt označen pro psy a že je to dávka vhodná pro věk a váhu vašeho psa.
Pečlivě sledujte, zda se váš pes zlepší, což byste měli zaznamenat jako méně svědění, méně zarudnutí kůže a schopnost odpočívat. Psi mají často sekundární kožní infekce a budou potřebovat antibiotika na předpis a léčivý šampon. Zánětlivé reakci na svrab, způsobující intenzivní svědění, lze pomoci kortizonem nebo podobnými léky. Váš veterinář určí, jaké léky váš pes potřebuje k léčbě infekce a zmírnění svědění.
Pokud má váš pes stálé svědění a škrábe se i 4 až 5 dnů po zahájení léčby svrabu, kontaktujte svého veterináře.
Nezapomeňte ošetřit všechny psy v domácnosti, pokud je podezření na sarkoptový svrab nebo je diagnostikován pouze u 1 psa.
Prevence
Předcházet psímu svrabu lze tím, že udržíte svého psa mimo oblasti, kde by mohl být v kontaktu s potenciálně infikovanými psy, jako jsou toulaví psi nebo divoké lišky.
Pokud je u vašeho psa podezření na sarkoptový svrab, dodržujte správnou hygienu tím, že si po pohlazení pokaždé umyjte ruce, perte veškeré psí pelechy, vodítka a obojky pomocí zředěného roztoku chloru.
Svrab je parazitární onemocnění, které způsobuje několik druhů roztočů napadajících mnoho různých domácích i divokých druhů zvířat. Pro nás jsou důležití ti, kteří napadají psa, tedy zákožka svrabová způsobující takzvaný sarkoptový svrab, která je přenosná též na člověka. Zakořeněné mýty, že svrab či prašivina u psů vznikají také například kvůli tučnému jídlu či nečistotě srsti, jsou nepravdivé, neboť nemoc může vypuknout jedině po přítomnosti roztočů. Zákožka svrabová se řadí mezi roztoče a je velká sotva půl milimetru. Sarcoptes scabiei var. canis je původcem svrabu u psů, je však přenosná i na kočky a člověka. Oplodněné samičky vyvrtávají chodbičky ve vrchní vrstvě kůže, kde kladou vajíčka. Zákožky preferují místa s jemnější kůží, proto osídlují břicho, třísla, lokty, hlezna, okolí očí a uši. Celý vývojový cyklus zákožek trvá 17 až 21 dní a probíhá na psovi. Inkubační doba je variabilní, několik dní až týdnů, a závisí na množství přenesených roztočů.
Svrabem postižená zvířata jsou neklidná, intenzivně se drbou a mají zhrubělou kůži. Pruritus se zhoršuje typicky v teple. Tím, jak se pes intenzivně drbe, zanáší si do kůže infekci a kožní postižení se dále šíří. Silné svědění se časem stupňuje a zesiluje. Vypadává srst, objevuje se zarudnutí, krváceniny, strupy a drobné pupínky. U chronických případů je pak postižena kůže po celém těle, včetně hlavy a ocasu. Svrab často doprovází sekundární infekce, a to jak bakteriální, způsobená stafylokoky, tak celkové bakteriální přerůstání, a u psa kvasinková malasseziová dermatitida. Tyto nemoci dále zhoršují jednak svědění, jednak poškození kůže. Roztoči se snadno a rychle šíří přímým kontaktem mezi vnímavými hostiteli. Dokážou se ale šířit i nepřímo, tedy kontaminovanými pomůckami nebo celkově prostředím zvířat. Přežití zákožek ve vnějším prostředí mimo hostitele závisí na teplotě a vlhkosti. Při pokojové teplotě žijí dva až šest dní. Při deseti až patnácti stupních však při vhodné vlhkosti mohou vydržet bez hostitele až 21 dní. Průkaz onemocnění je někdy problematický a je zapotřebí provádět opakovaný kožní seškrab a následné mikroskopické vyšetření. Uvádí se, že i při dodržení vyšetřovacích postupů se nepodaří svrab přímo prokázat u 50 % případů.
Na léčbu svrabu u psů dnes naštěstí existují poměrně účinné léky – od koupelí v různých chemikáliích až po takzvané spoty (léky podávané ve formě kapek na kůži mezi lopatkami). Před nástupem celkových antiparazitik se svrab léčil ostříháním srsti, omytím strupů a příškvarů a koupelemi v amitrazu. Pro fandy koupelí a přírodní léčby fungují po ostříhání a změkčení kůže i opakované koupele v
Svrab u morčete lze poznat na první pohled. Svrab na těle morčete vytváří holá místa, která pokrývají strupy. Objevují se nejčastěji na břiše, na zádech nebo na nohách. Na lysinách je vidět matná a lámavá srst. Svrab je pro morče nepříjemný, protože ho velmi svědí a nutí aby se drbalo. Jeho škrábání může být velmi intenzivní. Morče dostává křeče, obrací se, točí se a odírá o různé předměty ve svém kotci.
Pokud si odpovíte kladně na tyto otázky, tak se u vašeho morčete jedná o svrab:
Drbe se morče každou chvíli a i při pohlazení má tendenci „startovat motorku“, tedy drbat se pánevní končetinou tam, kde ho hladíte?
Má na těle ložiska bez srsti, ložiska s krustami, které ho hodně svědí?
Morče padá a jde do křečí i při lehkém dotyku vaší ruky? To má pravděpodobně už celotělové postižení s nervovými příznaky. V této fázi je nejvyšší čas nasadit léčiva a doufat, že přežije.
Pokud hned po koupi nepůjdete na kontrolu k veterináři, pak nového jedince dejte na několik týdnů do karantény. Vyplatí se to.
U morčat se rozlišují tři hlavní druhy svrabu, a to sarkoptový svrab (Trixacarus caviae), který se objevuje především na těle, dále ušní svrab (Psoroptes cuniculi), který postihuje části ucha – zvukovody, ušní boltce a morče má strupy, nebo notoedrový svrab, který se týká hlavy a ušních boltců. Jedná se o velmi nepříjemné onemocnění, které si vždy žádá zásah veterináře. Navíc pozor, je infekční a mezi morčaty se může rychle šířit. Roztoči se šíří z jednoho morčete na druhé těsným tělesným kontaktem. Dobrovolně svého hostitele zákožky spíš neopouštějí, ale zvláště při celotělovém postižení morčete nebo po jeho úhynu se mohou dostat do vnějšího prostředí, kde přežijí maximálně tři týdny.
Zákožka svrabová žije pod povrchem kůže. Tam si vytváří chodbičky a v nich klade vajíčka. Jako obživa jí slouží různé nečistoty, kožní maz a odumřelé kožní šupiny.
Příčina svrabu se často skrývá v hoblinách, které se používají jako podestýlka, nebo v seně, kterým se morče krmí. I venkovní výběh během teplejších měsíců v roce představuje určité riziko.
Prašivá kočka velmi pravděpodobně nebude trpět sarkoptovým svrabem. Častější je u koček svrab ušní (špinavé uši u koček), který se projevuje jako špinavé uši. Kožní změny na hlavě může způsobit také plíseň nebo hnisající poranění, případně se u koček vyskytuje takzvaný notoedrový svrab, což je druh prašiviny postihující převážně kočky. Sarkoptový svrab je u kočky opravdu vzácným nálezem, k jeho rozvoji je potřeba zhroucení imunity kočky, například při nemoci FIV. Projevuje se krustózním zánětem kůže na obličeji a na ušních boltcích a postižením tlapek, které může být doprovázené i ztrátou drápků. Na těle se objevují lupy. Kočka se z důvodu svědění nadměrně olizuje, takže si může vylízat lysiny. Inkubační doba svrabu u kočky může být dlouhá i několik měsíců.
Některé kočky jsou proti svrabu přirozeně odolné, takže i když žijí v promořeném prostředí, neonemocní. Je to ale spíše výjimka a nelze na ni spoléhat. To platí nejen pro nakažení strupovkou kočičí (Notoedres cati), ale také pro mnohem častější ušní prašivinu, kterou způsobuje strupovka ušní (Otodectes cynotis). Ta vyvolává velmi časté onemocnění zevního zvukovodu. Žije na povrchu kůže zvukovodu, a protože může být až 0,5 mm velká, lze ji občas rozeznat pouhým okem nebo lupou. Diagnóza se potvrdí mikroskopickým vyšetřením ušního výtěru, ve kterém se nacházejí živé i mrtvé zákožky. Dráždivým působením parazita vzniká zánět zvukovodu s nadměrnou tvorbou ušního mazu. Ten bývá tmavě hnědý až černý, drobivý a připomíná kávovou sedlinu. Ušní boltce jsou bolestivé, zarudlé a kočka se škrábe.
Onemocnění je velmi nakažlivé, šíří se přímým kontaktem z kočky na kočku při větší koncentraci koček, zvláště v horších hygienických podmínkách. Parazit je rozšířený celosvětově, může působit záněty zvukovodů u psů i jiných masožravců. Na člověka není přenosný.
Onemocnění s názvem svrab má více původců, například to u psů může být zákožka svrabová (zákožka svrabová u psů). Ušní svrab u psů se moc nevyskytuje je lokalizován právě na vnějším zvukovodu, po celém těle se nerozšiřuje. V uchu tvoří specifické strupy a jiné příznaky. Kdežto „klasický svrab“ se vyskytuje po celém těle a zpočátku na málo osrstěných místech: slabiny, lokty, kolenní a loketní řasa, ušní boltce. Kromě úporného svědění se časem objevují i záněty kůže infikované sekundárně bakteriemi. Kůže strupovatí, mokvá, je ztluštělá a praská.
Jak moc se onemocnění rozjede, záleží na imunitě psa. Pozor! Je to zoonóza (nemoc přenosná i na člověka). Je nutné vyprat a dezinfikovat veškeré zařízení v místech, kde se pes pohybuje, a to pravidelně a několikrát.
Mezi známé druhy svrabu patří například ušní svrab, který postihuje vnější zvukovod, notoedrový svrab koček, psoroptová a chorioptová prašivina přežvýkavců a koní, svrab morčat a vápenka, což je svrab postihující ptáky. Další kožní nemoc způsobená parazity, demodikóza, se pak označuje jako červená prašivina.
Roztoči se snadno a rychle šíří přímým kontaktem mezi vnímavými hostiteli. Dokážou se ale šířit i nepřímo, a to kontaminovanými pomůckami nebo celkově prostředím zvířat. Přežití zákožek ve vnějším prostředí mimo hostitele závisí na teplotě a vlhkosti. Při pokojové teplotě žijí dva až šest dní. Při deseti až patnácti stupních však mohou při vhodné vlhkosti vydržet bez hostitele až 21 dní.
Příznaky svrabu jsou dosti rozmanité, od bezpříznakového nosičství infekce po celotělové postižení kůže doprovázené jejím zhrubnutím, vypadáváním srsti a tvorbou vrstev příškvarů, pod kterými se nachází mokvající kůže. Svědění doprovázející svrab může být natolik intenzivní, že zvíře hubne a nakonec hyne z naprostého vyčerpání. U hospodářských zvířat se z důvodu jejich nepohody a neustálého škrábání snižuje silně užitkovost, a to jak přírůstek ve výkrmu, tak mléčnost dojených zvířat. Zákožky preferují k životu řídce osrstěné krajiny na těle zvířat, a proto svrab vždycky začíná na typických místech. S postupem choroby ale srst nemocného zvířete řídne a vypadává a umožňuje šíření svrabu na celý povrch kůže.
Prvními příznaky svrabu je zarudnutí kůže a tvorba pupínků a stroupků s ložiskovým prořídnutím srsti. To je kožní změna způsobená samotnou zákožkou. Někdy zvířata reagují na přítomnost roztočů i kopřivkou. Všechny ostatní příznaky vznikají v důsledku silného svědění. Rozškrábáním vzniká rozedření povrchové vrstvy kůže s krvácením a tvorbou příškvarů. Chlupy řídnou a vypadávají. Chronické případy j
