Existuje několik možností léčby, která dobře funguje na svrab u psů. Léčba zahrnuje topické, léčivé koupele a namáčení, injekce, perorální tekutiny, pilulky nebo ochucené žvýkačky. V závislosti na tom, jak závažné jsou příznaky, budou někteří psi potřebovat kombinaci léčby k účinnému odstranění svrabu.
Promluvte si se svým veterinářem o tom, která léčba nejlépe vyhovuje vašemu psovi a vašemu životnímu stylu. Mnoho produktů bude léčit svrab a zároveň bránit budoucím infekcím. Pamatujte, že psi se svrabem budou často potřebovat více než 1 nebo 2 ošetření k odstranění infekce. Vždy si promluvte se svým veterinářem, než svému mazlíčkovi podáte nebo aplikujete jakýkoli lék.
Příkladem produktu používaného k léčbě sarkoptových svrabů u psů je Bravecto. Je třeba dodržet všechny léčebné pokyny od vašeho veterináře. Ujistěte se, že je produkt označen pro psy a že je to dávka vhodná pro věk a váhu vašeho psa.
Pečlivě sledujte, zda se váš pes zlepší, což byste měli zaznamenat jako méně svědění, méně zarudnutí kůže a schopnost odpočívat. Psi mají často sekundární kožní infekce a budou potřebovat antibiotika na předpis a léčivý šampon. Zánětlivé reakci na svrab, způsobující intenzivní svědění, lze pomoci kortizonem nebo podobnými léky. Váš veterinář určí, jaké léky váš pes potřebuje k léčbě infekce a zmírnění svědění.
Pokud má váš pes stálé svědění a škrábe se i 4 až 5 dnů po zahájení léčby svrabu, kontaktujte svého veterináře.
Nezapomeňte ošetřit všechny psy v domácnosti, pokud je podezření na sarkoptový svrab nebo je diagnostikován pouze u 1 psa.
Prevence
Předcházet psímu svrabu lze tím, že udržíte svého psa mimo oblasti, kde by mohl být v kontaktu s potenciálně infikovanými psy, jako jsou toulaví psi nebo divoké lišky.
Pokud je u vašeho psa podezření na sarkoptový svrab, dodržujte správnou hygienu tím, že si po pohlazení pokaždé umyjte ruce, perte veškeré psí pelechy, vodítka a obojky pomocí zředěného roztoku chloru.
Prašivá kočka velmi pravděpodobně nebude trpět sarkoptovým svrabem. Častější je u koček svrab ušní (špinavé uši u koček), který se projevuje jako špinavé uši. Kožní změny na hlavě může způsobit také plíseň nebo hnisající poranění, případně se u koček vyskytuje takzvaný notoedrový svrab, což je druh prašiviny postihující převážně kočky. Sarkoptový svrab je u kočky opravdu vzácným nálezem, k jeho rozvoji je potřeba zhroucení imunity kočky, například při nemoci FIV. Projevuje se krustózním zánětem kůže na obličeji a na ušních boltcích a postižením tlapek, které může být doprovázené i ztrátou drápků. Na těle se objevují lupy. Kočka se z důvodu svědění nadměrně olizuje, takže si může vylízat lysiny. Inkubační doba svrabu u kočky může být dlouhá i několik měsíců.
Některé kočky jsou proti svrabu přirozeně odolné, takže i když žijí v promořeném prostředí, neonemocní. Je to ale spíše výjimka a nelze na ni spoléhat. To platí nejen pro nakažení strupovkou kočičí (Notoedres cati), ale také pro mnohem častější ušní prašivinu, kterou způsobuje strupovka ušní (Otodectes cynotis). Ta vyvolává velmi časté onemocnění zevního zvukovodu. Žije na povrchu kůže zvukovodu, a protože může být až 0,5 mm velká, lze ji občas rozeznat pouhým okem nebo lupou. Diagnóza se potvrdí mikroskopickým vyšetřením ušního výtěru, ve kterém se nacházejí živé i mrtvé zákožky. Dráždivým působením parazita vzniká zánět zvukovodu s nadměrnou tvorbou ušního mazu. Ten bývá tmavě hnědý až černý, drobivý a připomíná kávovou sedlinu. Ušní boltce jsou bolestivé, zarudlé a kočka se škrábe.
Onemocnění je velmi nakažlivé, šíří se přímým kontaktem z kočky na kočku při větší koncentraci koček, zvláště v horších hygienických podmínkách. Parazit je rozšířený celosvětově, může působit záněty zvukovodů u psů i jiných masožravců. Na člověka není přenosný.
Svrab je velmi nakažlivý a jeho prvním příznakem je intenzivní škrábání. Život parazita není vázán na roční období, proto je důležité před ním chránit psa po celý rok. Svrab, který způsobuje parazit Sarcoptes canis, se vyskytuje převážně u psů, ale je přenosný i na lidi. Toto parazitární onemocnění se nedoporučuje podceňovat, při pozdní nebo špatné diagnóze se následně léčí o to hůře a zdlouhavěji.
Dospělé zákožky žijí ve spodní vrstvě kůže, kde vrtají chodbičky a kladou vajíčka. Celý vývojový cyklus zákožek trvá 17 až 21 dní. Inkubační doba je velmi variabilní, může trvat několik dní až týdnů a závisí na množství přenesených roztočů. Onemocnění začíná malými, velmi svědivými lézemi, které se v důsledku neustálého drbání a lízání rychle rozšiřují a mění se na hluboký zánět kůže s druhotnou bakteriální infekcí. Kůže může na těchto místech zesílit a skládat se do záhybů. Mezi projevy napadení svrabem patří ztráta srsti a výskyt bezsrstých míst na těle, zarudnutí pokožky. Vlivem škrábání vznikají na kůži takové druhotné změny, jako jsou povrchové krváceniny, prasklá kůže a bakteriální kontaminace; ta může zastřít příznaky samotného svrabu a pes je pak mylně léčen na jiné onemocnění kůže. V pokročilejších stadiích se na kůži mohou vyskytnout zaschlé krusty po prasklinách kůže a srst se nachází pouze na ojedinělých místech. Diagnostika tohoto onemocnění není zrovna jednoduchá, zvláště v počátečním stadiu. Je nutno navštívit veterináře, který provede rozbor z kůže.
U psů se vyskytují dva základní druhy svrabu: sarkoptový (kožní) a otodektový (ten se vyskytuje v uších).
Svrab se přenáší velmi snadno přímým kontaktem, je často považován za nemoc ze špíny, ale mohou jím onemocnět i zvířata ve velmi dobré péči. Rizikem přenosu totiž mohou být veterinární ordinace, salóny a další prostředí, ve kterých se zvířata mohou s ostatními nakaženými potkat. Takže i když chováte svého psa v hygienicky čistém prostředí, může i on chytnout svrab.
Jedná se o drobného parazita (zákožka svrabová) kulatého těla, s 8 krátkými kuželovitými nohami. Samičky vyvrtávají chodby v kůži, kde nejen žijí, ale také kladou vajíčka a zanechávají zde svůj trus. Vylíhnuté larvy vylézají na povrch kůže, kde hledají potravu v podobě tkáňového moku. Jedinci obvykle nepřežívají bez hostitele déle než 2 až 3 dny. Nejčastěji se vyskytují na řídce osrstěných místech, jako jsou slabiny. Parazit napadá psy jakéhokoliv plemena a věku, může se přenést i na člověka. Proniká do vrchních vrstev kůže, kde si buduje chodbičky, v nichž žije a klade vajíčka. Onemocnění se projevuje zanícením pokožky, červenou vyrážkou v místech napadení a postupným olysáním.
Otodektový svrab (krupovka ušní) se projevuje škrábáním uší a třepáním hlavy. Parazit také stimuluje tvorbu ušního mazu, který je tmavý. Na ušních boltcích živočicha se tvoří strupy. Živí roztoči jsou patrní na strupech a v mazu. Tento svrab není přenosný na člověka. Neléčený svrab může vést k těžkým hnisavým zánětům zvukovodu, které mohou trvale poškodit sluch.
S léčbou je nutné začít včas, aby si pes nákazu nerozšířil olizováním a škrábáním. Léčba se skládá z mastí a koupelí, do nichž se přidávají speciální léky a šampony proti cizopasným členovcům. Koupele se opakují po 5 dnech, a to po dobu nejméně 4 týdnů, protože larvy se líhnou za 3 týdny od nakladení vajíček.
U psů se tedy můžeme setkat s parazitem Sarcoptes canis čili zákožkou svrabovou, nebo s parazitem Otodectes cynotis, který je znám pod českým názvem krupovka ušní.
Svrab u morčete lze poznat na první pohled. Svrab na těle morčete vytváří holá místa, která pokrývají strupy. Objevují se nejčastěji na břiše, na zádech nebo na nohách. Na lysinách je vidět matná a lámavá srst. Svrab je pro morče nepříjemný, protože ho velmi svědí a nutí aby se drbalo. Jeho škrábání může být velmi intenzivní. Morče dostává křeče, obrací se, točí se a odírá o různé předměty ve svém kotci.
Pokud si odpovíte kladně na tyto otázky, tak se u vašeho morčete jedná o svrab:
Drbe se morče každou chvíli a i při pohlazení má tendenci „startovat motorku“, tedy drbat se pánevní končetinou tam, kde ho hladíte?
Má na těle ložiska bez srsti, ložiska s krustami, které ho hodně svědí?
Morče padá a jde do křečí i při lehkém dotyku vaší ruky? To má pravděpodobně už celotělové postižení s nervovými příznaky. V této fázi je nejvyšší čas nasadit léčiva a doufat, že přežije.
Pokud hned po koupi nepůjdete na kontrolu k veterináři, pak nového jedince dejte na několik týdnů do karantény. Vyplatí se to.
U morčat se rozlišují tři hlavní druhy svrabu, a to sarkoptový svrab (Trixacarus caviae), který se objevuje především na těle, dále ušní svrab (Psoroptes cuniculi), který postihuje části ucha – zvukovody, ušní boltce a morče má strupy, nebo notoedrový svrab, který se týká hlavy a ušních boltců. Jedná se o velmi nepříjemné onemocnění, které si vždy žádá zásah veterináře. Navíc pozor, je infekční a mezi morčaty se může rychle šířit. Roztoči se šíří z jednoho morčete na druhé těsným tělesným kontaktem. Dobrovolně svého hostitele zákožky spíš neopouštějí, ale zvláště při celotělovém postižení morčete nebo po jeho úhynu se mohou dostat do vnějšího prostředí, kde přežijí maximálně tři týdny.
Zákožka svrabová žije pod povrchem kůže. Tam si vytváří chodbičky a v nich klade vajíčka. Jako obživa jí slouží různé nečistoty, kožní maz a odumřelé kožní šupiny.
Příčina svrabu se často skrývá v hoblinách, které se používají jako podestýlka, nebo v seně, kterým se morče krmí. I venkovní výběh během teplejších měsíců v roce představuje určité riziko.
Svrab je velmi nakažlivý a jeho prvním příznakem je intenzivní škrábání. Život parazita není vázán na roční období, proto je důležité chránit před ním zvíře po celý rok. Svrab způsobený parazitem Sarcoptes canis se vyskytuje převážně u psa, ale mezi jeho další hostitele patří spousta dalších psovitých šelem. Někdy se objevuje také u koček a je přenosný i na lidi. Svrab se nedoporučuje podceňovat, při pozdní nebo špatné diagnóze se následně léčí o to hůře a zdlouhavěji.
Dospělé zákožky žijí ve spodní vrstvě kůže, kde vrtají chodbičky a kladou vajíčka. Celý vývojový cyklus zákožek trvá 17 až 21 dní. Inkubační doba je velmi variabilní, může trvat několik dní až týdnů a závisí na množství přenesených roztočů. Onemocnění začíná malými, ale velmi svědivými lézemi, které se v důsledku neustálého drbání a lízání rychle rozšiřují a mění se na hluboký zánět kůže s druhotnou bakteriální infekcí. Kůže může na těchto místech zesílit a skládat se do záhybů. Mezi projevy napadení svrabem patří ztráta srsti a výskyt bezsrstých míst na těle, zarudnutí pokožky. Vlivem škrábání vznikají druhotné změny na kůži: povrchové krváceniny, prasklá kůže a bakteriální kontaminace. Ta může zastřít příznaky samotného svrabu a pes je pak mylně léčen na jiné onemocnění kůže. V pokročilejších stadiích se na kůži mohou vyskytnout zaschlé krusty po prasklinách kůže a srst se nachází pouze na ojedinělých místech. Diagnostika tohoto onemocnění není zrovna jednoduchá, zvláště v prvních stadiích. Je tedy nutné navštívit veterináře, který provede rozbor z kůže.
Rozlišuje se několik druhů svrabu, a to sarkoptový (zákožka svrabová), který napadá hlavně psy, dále notodektový, který napadá uši koček a jiných zvířat, která jsou s nimi v kontaktu, a v neposlední řadě trixacarusový, který se vyskytuje u morčat.
Svrab se přenáší velmi snadno přímým kontaktem. Svrab je často považován za nemoc ze špíny, ale mohou jím onemocnět i zvířata ve velmi dobré péči. Rizikem mohou být veterinární ordinace, salóny a další prostředí, ve kterých se zvířata mohou setkat s ostatními nakaženými. Takže i když chováte svého psa v hygienicky čistém prostředí, může i on chytnout svrab.
Sarcoptes canis je drobný parazit kulatého těla s osmi kuželovitými krátkými nohami. Samičky vyvrtávají chodby v kůži, kde nejen žijí, ale také kladou vajíčka a zanechávají trus. Vylíhnuté larvy vylézají na povrch kůže, kde hledají potravu v podobě tkáňového moku. Jedinci obvykle nepřežívají bez hostitele déle než 2 až 3 dny. Nejčastěji se vyskytují na řídce osrstěných místech, jako jsou slabiny, ušní boltce a další.
Rozšířený v jihovýchodní Austrálii (endemit). Dříve byl vombat považován za havěť, nyní je chráněn v mnoha oblastech (Triggs 1996). Ve Victorii byla dříve s vombaty skutečná svízel, protože svou přítomností způsobovali výrazné škody tamním farmářům. Byl proto spuštěn systém jejich likvidace založený v roce 1925 na ochranu vlastníků půdy před poškozením plotů. Vombati byli v té době vězněni, tráveni a stříleni v lesích i na zemědělské půdě. Výsledkem bylo mnoho tisíc mrtvých vombatů (64 000 v letech 1950-1966) až do pozastavení v roce 1966. Po rozvoji automobilové dopravy se pro vombata obecného staly novým významným nebezpečím silnice.
Jeho latinský název je Lasiorhinus krefftii a je to jeden z nejvzácnějších savců světa. Vyskytovali se pouze na dvou místech: národní park Epping Forest a přírodní rezervace Richard Underwood (malá populace).
V roce 1981 už zbyla pouze 1 zbytková kolonie, která se nachází se v národním parku Epping Forest. Odhad této populace z roku 1981 je pouhých 35 jedinců. Pro jejich ochranu byl z tohoto parku vyhnán všechen dobytek.
Podařil se populační nárůst. Do poloviny 90. let - stabilizováno na cca 65 jedincích. Ovšem s velkými problémy, které představovalo stále se opakující sucho a vytlačení původních trav novou invazivní bůvolí trávou.
Další populační vývoj:
2000-2001 - velký neúspěch, když 15 až 20 vombatů prohrálo boj s predátorským útokem dinga. V jednom případě v roce 2000 byla nalezena mrtvá těla 7 vombatů obklopená stopami psů a trusem. Genotypizace DNA extrahované z těl vombatů a trusu dinga potvrdila, že dingové konzumovali vombaty.
2002 – celé stanoviště vombatí kolonie uzavřeno 20 km (12,4 mil) plotem, aby se zabránilo opakování.
2005 - nárůst na 115 jedinců.
2007 - nárůst na 138 jedinců. Zavedena nová, neinvazivní technika sčítání - sběr chlupů z lepicí pásky zavěšené před vchody do nor. Zavedena analýza DNA.
2009 - založena druhá kolonie.
2010 - přibližně 163 jedinců.
2016 - přibližně 250 jedinců ve volné přírodě.
Druhá kolonie byla založená v roce 2009 v Richard Underwood Nature Refuge poblíž Saint George, jih-centrální Queensland, kam bylo přemístěno 15 jedinců z primární kolonie.
V listopadu 2012 ale bylo již jen 10 dospělých a 3 noví potomci (všichni prosperující).
V současné době nejsou žádná zvířata v řízené péči kvůli dostatečnému, leč nízkému počtu ve volné přírodě. Poměr samců a samic je 2,3 samce na jednu samici.
Široké, ale nerovnoměrné rozšíření po jižní Austrálii - není ohrožen. Velká populace, vyskytuje se v řadě chráněných území. Odhady z různých částí areálu dosahují celkem přibližně 100 000–300 000 dospělých jedinců.
Svrab je parazitární onemocnění, které způsobuje několik druhů roztočů napadajících mnoho různých domácích i divokých druhů zvířat. Pro nás jsou důležití ti, kteří napadají psa, tedy zákožka svrabová způsobující takzvaný sarkoptový svrab, která je přenosná též na člověka. Zakořeněné mýty, že svrab či prašivina u psů vznikají také například kvůli tučnému jídlu či nečistotě srsti, jsou nepravdivé, neboť nemoc může vypuknout jedině po přítomnosti roztočů. Zákožka svrabová se řadí mezi roztoče a je velká sotva půl milimetru. Sarcoptes scabiei var. canis je původcem svrabu u psů, je však přenosná i na kočky a člověka. Oplodněné samičky vyvrtávají chodbičky ve vrchní vrstvě kůže, kde kladou vajíčka. Zákožky preferují místa s jemnější kůží, proto osídlují břicho, třísla, lokty, hlezna, okolí očí a uši. Celý vývojový cyklus zákožek trvá 17 až 21 dní a probíhá na psovi. Inkubační doba je variabilní, několik dní až týdnů, a závisí na množství přenesených roztočů.
Svrabem postižená zvířata jsou neklidná, intenzivně se drbou a mají zhrubělou kůži. Pruritus se zhoršuje typicky v teple. Tím, jak se pes intenzivně drbe, zanáší si do kůže infekci a kožní postižení se dále šíří. Silné svědění se časem stupňuje a zesiluje. Vypadává srst, objevuje se zarudnutí, krváceniny, strupy a drobné pupínky. U chronických případů je pak postižena kůže po celém těle, včetně hlavy a ocasu. Svrab často doprovází sekundární infekce, a to jak bakteriální, způsobená stafylokoky, tak celkové bakteriální přerůstání, a u psa kvasinková malasseziová dermatitida. Tyto nemoci dále zhoršují jednak svědění, jednak poškození kůže. Roztoči se snadno a rychle šíří přímým kontaktem mezi vnímavými hostiteli. Dokážou se ale šířit i nepřímo, tedy kontaminovanými pomůckami nebo celkově prostředím zvířat. Přežití zákožek ve vnějším prostředí mimo hostitele závisí na teplotě a vlhkosti. Při pokojové teplotě žijí dva až šest dní. Při deseti až patnácti stupních však při vhodné vlhkosti mohou vydržet bez hostitele až 21 dní. Průkaz onemocnění je někdy problematický a je zapotřebí provádět opakovaný kožní seškrab a následné mikroskopické vyšetření. Uvádí se, že i při dodržení vyšetřovacích postupů se nepodaří svrab přímo prokázat u 50 % případů.
Na léčbu svrabu u psů dnes naštěstí existují poměrně účinné léky – od koupelí v různých chemikáliích až po takzvané spoty (léky podávané ve formě kapek na kůži mezi lopatkami). Před nástupem celkových antiparazitik se svrab léčil ostříháním srsti, omytím strupů a příškvarů a koupelemi v amitrazu. Pro fandy koupelí a přírodní léčby fungují po ostříhání a změkčení kůže i opakované koupele v síře. Svrab lze léčit lokální terapií, kdy se postižené místo musí nejdříve důkladně omýt šamponem, teprve poté se aplikuje léčebný preparát, který vám určí veterinář. Tuto proceduru musí pejsek podstupovat jednou týdně po dobu několika týdnů. Více se však doporučuje užití celkové terapie, kdy se zvířeti aplikuje preparát dozadu za krk. Látky, které působí účinně proti různým parazitům, se dostanou do krve a účinkují zhruba měsíc. Aby se svrab vyléčil úplně, dávají se většinou dvě dávky přípravku. Je ale nutné si uvědomit, že kůže je zákožkami zdevastovaná a svrab téměř vždy doprovází sekundární bakteriální infekce, proto je vždy vhodné nasazení antibiotik.
Zamezit opakované infekci může být problém. Zákožky v okolním prostředí ničí pouze plamen a vysoké teploty. Co je možné opálit plamenem a co lze vyvařit nebo vyčistit parním čističem, je tedy potřeba opálit, vyvařit nebo vyčistit párou. Deky a psí pelíšek je dobré vyměnit nebo sterilizovat. Naštěstí jsou zákožky citlivé vůči vyschnutí, mrazu a slunečnímu záření. Pokud máte boudu nebo výběh, nepouštějte alespoň 14 dnů žádné zvíře do těchto prostor.
Psí zákožkou svrabovou se může infikovat i člověk. Uvádí se, že až 60 % osob, které jsou v kontaktu s nemocným zvířetem, může být přechodně napadeno zákožkami. Nákaza se projevuje přechodnými dermatitidami se spontánním vymizením obtíží. Psí svrab nicméně není adaptovaný na člověka, takže se u lidí tato forma svrabu nedokáže etablovat stejně jako lidský svrab. Dojde pouze k vývoji jedné až dvou generací zákožek, tudíž onemocnění probíhá v mírnější formě. U člověka lze na postižená místa aplikovat k tomuto účelu vyráběné masti.
Onemocnění s názvem svrab má více původců, například to u psů může být zákožka svrabová (zákožka svrabová u psů). Ušní svrab u psů se moc nevyskytuje je lokalizován právě na vnějším zvukovodu, po celém těle se nerozšiřuje. V uchu tvoří specifické strupy a jiné příznaky. Kdežto „klasický svrab“ se vyskytuje po celém těle a zpočátku na málo osrstěných místech: slabiny, lokty, kolenní a loketní řasa, ušní boltce. Kromě úporného svědění se časem objevují i záněty kůže infikované sekundárně bakteriemi. Kůže strupovatí, mokvá, je ztluštělá a praská.
Jak moc se onemocnění rozjede, záleží na imunitě psa. Pozor! Je to zoonóza (nemoc přenosná i na člověka). Je nutné vyprat a dezinfikovat veškeré zařízení v místech, kde se pes pohybuje, a to pravidelně a několikrát.
Mezi známé druhy svrabu patří například ušní svrab, který postihuje vnější zvukovod, notoedrový svrab koček, psoroptová a chorioptová prašivina přežvýkavců a koní, svrab morčat a vápenka, což je svrab postihující ptáky. Další kožní nemoc způsobená parazity, demodikóza, se pak označuje jako červená prašivina.
Roztoči se snadno a rychle šíří přímým kontaktem mezi vnímavými hostiteli. Dokážou se ale šířit i nepřímo, a to kontaminovanými pomůckami nebo celkově prostředím zvířat. Přežití zákožek ve vnějším prostředí mimo hostitele závisí na teplotě a vlhkosti. Při pokojové teplotě žijí dva až šest dní. Při deseti až patnácti stupních však mohou při vhodné vlhkosti vydržet bez hostitele až 21 dní.
Příznaky svrabu jsou dosti rozmanité, od bezpříznakového nosičství infekce po celotělové postižení kůže doprovázené jejím zhrubnutím, vypadáváním srsti a tvorbou vrstev příškvarů, pod kterými se nachází mokvající kůže. Svědění doprovázející svrab může být natolik intenzivní, že zvíře hubne a nakonec hyne z naprostého vyčerpání. U hospodářských zvířat se z důvodu jejich nepohody a neustálého škrábání snižuje silně užitkovost, a to jak přírůstek ve výkrmu, tak mléčnost dojených zvířat. Zákožky preferují k životu řídce osrstěné krajiny na těle zvířat, a proto svrab vždycky začíná na typických místech. S postupem choroby ale srst nemocného zvířete řídne a vypadává a umožňuje šíření svrabu na celý povrch kůže.
Prvními příznaky svrabu je zarudnutí kůže a tvorba pupínků a stroupků s ložiskovým prořídnutím srsti. To je kožní změna způsobená samotnou zákožkou. Někdy zvířata reagují na přítomnost roztočů i kopřivkou. Všechny ostatní příznaky vznikají v důsledku silného svědění. Rozškrábáním vzniká rozedření povrchové vrstvy kůže s krvácením a tvorbou příškvarů. Chlupy řídnou a vypadávají. Chronické případy jsou doprovázené ztmavnutím kůže a jejím zhrubnutím, kůže se skládá v řasy, povrchové mízní uzliny bývají zvětšené. Svrab často doprovází sekundární infekce, a to jak bakteriální, způsobená stafylokoky, tak celkové bakteriální přerůstání a u psa kvasinková malasseziová dermatitida. Tyto nemoci dále zhoršují jak svědění, tak poškození kůže.
U psa začíná svrab na řídce osrstěné spodní části hrudníku, na kůži nad loketním kloubem a nad klouby hlezenními a na ušních boltcích. Postihuje také tlapky. Svědivá vyrážka na ušních boltcích při svrabu je výjimečná tím, že začíná na jejich okrajích a teprve postupně se šíří směrem k hlavě a do ucha. Tím se sarkoptový svrab odlišuje především od svrabu ušního nebo i kvasinkových zánětů kůže, které se šíří z ucha směrem ven, tedy v opačném směru.
Inkubační doba psího svrabu trvá asi tři týdny. Svrab se u psa může vyskytovat ve více formách. Klasická forma začíná na predilekčních místech (místa, která jsou nejčastěji určitým chorobným procesem napadán), postupně se šíří a během dvou až osmi týdnů může postihovat celé tělo zvířete. Lokalizovaná forma je naproti tomu omezená jen na jednu tělní krajinu, typicky na ušní boltce nebo na lokty. Zde vznikají svědivá ložiska doprovázená zarudnutím a tvorbou strupů, ale problém se nešíří dále. Svědění nemusí být tak kruté jako u celkové formy.
U psů, o které je dobře postaráno, může i celotělový svrab probíhat netypicky, protože strupy a příškvary jsou odmývány a veškeré příznaky se omezují na neustálé svědění a zarudnutí kůže. Zvláště u mladých psů může svrab probíhat velmi nenápadně a upozornit na sebe jen zvýšenou tvorbou lupů na trupu a mírným svěděním. Možné je také v podstatě bezpříznakové nosičství.
Vzácná je švédská forma svrabu. Doprovází ji jen mírné svědění a na obličeji, loktech i jinde na těle se vytvářejí tlusté příškvary, pod kterými žije obrovské množství zákožek. Je to nemoc postihující velmi staré či těžce nemocné psy, vyžaduje totiž silně oslabený imunitní systém. Onemocnění se může vyskytnout i u psů, kteří dostávají vysoké dávky glukokortikoidů.
Svrab není jen kožní choroba, hypersenzitivita na roztoče a vzniklá zánětlivá reakce postihuje celé tělo. Proto může být svrab doprovázený i nechutenstvím, hubnutím či horečkou, které nesouvisí přímo se škrábáním. Celková hypersenzitivní reakce může poškodit i ledviny nemocného psa s následnou žízní a častějším močením.
Zákožky svrabové jsou kožní parazité, kteří celý život žijí na hostiteli. Nevyskytují se jen na povrchu kůže, ale i přímo v kůži hostitele. Po spáření samička začne hloubit chodbičku v pokožce hostitele. Ta vede paralelně s povrchem kůže a samička ji dokáže vytvářet rychlostí až 5 mm za den. Živí se přitom kůží a tkáňovým mokem, který se vylévá z poškozených tkání. Chodbičky nemají žádný konkrétní tvar, samička si vybírá směr náhodně, a proto bývají chodbičky různě klikaté, celkem až 2–3 cm dlouhé. V každé takové chodbičce žije jen jedna samička a její potomstvo. Samička během prokousávání chodbičky klade jednotlivě vajíčka, celkem může naklást až tři denně po dobu dvou měsíců svého života. Z vajíček se za tři až čtyři dny líhne šestinohá larva, která buď zůstává v chodbičce, nebo častěji vylézá na povrch kůže, kde se živí a ukrývá v chlupových váčcích. Za několik dní se svléká a mění se v osminohou nymfu. Nymfy se buď pohybují po povrchu kůže podobně jako larvy, nebo odpočívají v mělkých kapsách vykousaných v pokožce hostitele. Nymfy se ještě jednou svlékají a pak ještě jednou v dospělou zákožku. Samička se páří už v posledním nymfálním stadiu a samečkové brzy po kopulaci umírají.
Oplodněná samička se okamžitě po posledním svlékání vydá hledat vhodné místo pro tvorbu své definitivní chodbičky. Od nakladení vajíčka do dospělosti zákožek uběhne 17–21 dní.
Infectoscab je velmi účinná mast proti svrabu a pokud jste nanesl mast podle návodu, tak není pravděpodobné, že by něco v kůži přežilo. To svědění souvisí s těmi zemřelými jedinci, kteří zůstali v kůži a tam se rozkládají a způsobují svědění a zčervenání kůže. Je třeba vydržet, než se všechny mrtvolky vyloučí při obměně pokožky, což může trvat až 28 dní.
Jak dlouho se má člověk držet dál od ostatních, když má svrab? Dospělí a děti ve věku 5 let a starší se mohou vrátit do práce nebo do školy/školky, jakmile zahájí léčbu. Prvních 24 hodin je ale důležité vyhýbat se úzkému kontaktu s ostatními lidmi.
Vyrážka se vytrácí pomalu a bohužel také dlouho svědí. Může to trvat až měsíc od namazání mastí Infectoscab. Následná vyrážka, která vzniká i ve dnech po namazání souvisí s uhynulými jedinci zákožky svrabové, kteří zemřeli hluboko v kůži, kde dochází k jejich rozkladu a to dráždí pokožku, jenž v těch místech zarudne a svědí. Celé to skončí, až se obmění celá pokožka, což trvá 28 dnů.
Možnosti úlevy od svědění:
- Tea Tree Oil: Pro použití naneste na postiženou pokožku mast obsahující méně než 5 % tea tree oleje (můžete to udělat smícháním několika kapek oleje s pleťovou vodou nebo kokosovým olejem). Aplikujte denně při pociťování příznaků.
- Koupele z ovesných vloček: Jedná se o skvělý způsob, jak zklidnit svědivou pokožku snížením zánětu. Ovesné koupele mohou pomoci zmírnit svědění spojené se svrabem.
- Koupele z jedlé sody: Jako alternativu k ovesným vločkám vyzkoušejte studenou koupel s 60 gramy jedlé sody. To může pomoci zklidnit pokožku a zmírnit svědění.
- Studené obklady: Přiložením studeného obkladu na kůži můžete snížit svědění. Vyzkoušejte ledový obklad nebo chladnou vlhkou žínku na oblasti těla, které obzvláště svědí.
- Ocet: Možná jste slyšela, že svrab a svědění můžete léčit nanesením octa na kůži a po několika minutách opláchnout. Neexistuje však žádný důkaz, že to funguje a mohlo by to podráždit vaši pokožku.
- Vyhněte se mýdlu: Mýdlo může dále dráždit pokožku, když máte svrab. Umyjte se vodou a vyhněte se mýdlu nebo vonným mlékům, když máte zanícenou pokožku.
Sama nejlépe víte, jak vypadalo onemocnění svrabem, takže již můžete rozeznat, co je svrab a co ne. Je možné, že v kůži přežila nějaká oplodněná samice nebo jiná stádia svrabu, která mohou započít novou generaci a svrab znovu vyvolat. Když je člověk napaden roztočem svrabem poprvé, příznaky se mohou objevit až za dva měsíce po napadení. Pokud ale měl člověk svrab již dříve, stane se citlivým na roztoče a příznaky se obecně objevují mnohem dříve, během 1 až 4 dnů. Svrabem je možné se nakazit opakovaně. Je-li příznak podobný vyrážce, kterou znáte z první epizody svrabu, tak budete muset znovu k lékaři, aby potvrdil nákazu svrabem a předepsal mast Infectoscab.
