Anorganická látka (méně často psáno neústrojná látka) je materiál tvořený převážně anorganickými sloučeninami anebo chemickými prvky, který však může obsahovat i příměsi organických sloučenin. Obvykle se jedná o velice různorodou směs, která může mít libovolné složení. Z hlediska struktury může jít jak o látku heterogenní, tak homogenní. Pokud je tato anorganická látka chemicky čistá, tedy je to látka složená z jednoho druhu molekul nebo atomů, hovoří se o anorganické sloučenině nebo chemickém prvku. Typickými příklady anorganických látek jsou slitiny kovů, minerály a horniny, stavební materiály jako beton a cihly, sklo, porcelán, ornice a podobně, ale také například chemicky čistá síra – anorganická síra, která je současně chemickým prvkem, nebo chemicky čistý chlorid sodný, který je současně anorganickou sloučeninou.
Síra srážená prášková je velmi jemný prášek, který se získává srážením, přičemž se touto technologií dosahuje velmi jemné struktury.
Síra sama o sobě nesmrdí, tedy nezapáchá, ale její sloučeniny ano. Například sirovodík (H2S), dnes se říká sulfan, má zápach po zkažených vejcích a je silně jedovatý. Vyskytuje se v přírodě jako minerální voda (lázně Skalka u Prostějova).
Oxid siřičitý (SO2) je při vdechnutí štiplavý, dusivý (silně jedovatý), leptá sliznice. Vyskytuje se v přírodě například tam, kde je aktivní sopečná činnost.
Samotný název „síra“ pravděpodobně pochází ze sanskrtu, kde výraz „cira“ znamená „světle žlutý“ (sanskrt je jedno z nejstarších písem na světě, jsou jím napsány například tibetské posvátné texty). Původ latinského názvu „sulfur“ není zcela jasný.
Fyzikální vlastnosti síry: tvrdost 1,5–2, velmi křehká, hustota 2–2,1 g/cm³, štěpnost nedokonalá podle (001), (110) a (111), lom lasturnatý, nerovný. Taje při 114 °C.
Optické vlastnosti síry: barva sírově žlutá, medově žlutá, žlutohnědá až žlutozelená, nálety bývají bělavé; lesk diamantový na krystalových plochách, na lomu lesk mastný, průhlednost: průhledný až průsvitný, vryp bílý až světle žlutý.
Chemické vlastnosti: složení síra (S), běžné příměsi selen (Se), telur (Te), arsen (As); rozpouští se v koncentrované HNO3, sirouhlíku, benzolu, petroleji.[1]
Původ:
vulkanický – v oblastech aktivní vulkanické činnosti kondenzuje z unikajících plynů a par;
sedimentární – takzvané síronosné horniny, většinou vápence organického původu uzavřené v jílovitých, slínitých nebo karbonátových horninách;
druhotný – rozkladem sulfidů, zejména pyritu; na hořících uhelných haldách;
biogenní – produkt činnosti mikroorganismů.
Pro síru je charakteristická žlutá barva. Síra je minerál, se kterým se můžete setkat i v přírodě (viz výše). Doprovází především vulkanicky aktivní oblasti či místa, ve kterých vyvěrají na povrch horké termální prameny. Všude tam se síra prozradí právě díky odstínům žluté barvy.
Tato pevná krystalická látka žluté barvy existuje v několika alotropických modifikacích (to znamená, že její krystaly mohou mít různou vnitřní strukturu), nejčastější je síra jednoklonná a kosočtverečná. Její molekuly se za běžných podmínek skládají z osmi atomů (S8). Při zahřívání se tyto osmiatomové kruhy štěpí a spojují se do dlouhých řetězců. Pokud síru dostatečně zahřejeme a následně rychle ochladíme, získáme takzvanou plastickou síru, která obsahuje osmiatomové kruhy, ale i řetězce, které způsobují její pružnost. V plynném stavu existuje síra i v podobě dvouatomových molekul. Ochlazením sirných par získáme takzvaný sirný květ, což je kosočtverečná forma síry (používá se například k odstraňování rozlité rtuti, kdy reakcí vznikne sulfid rtuťnatý).
Z dalších vlastností síry stojí za zmínku, že je to typický nekov (tedy nevede elektrický proud). Je nerozpustná ve vodě, ale můžeme ji rozpustit v nepolárních rozpouštědlech (například sirouhlík CS2). Z mnoha způsobů použití síry lze uvést výrobu kyseliny sírové, sirouhlíku, zápalek, vulkanizaci kaučuku (zvýšení odolnosti kaučuku vůči vnějším vlivům – stárnutí), v minulosti výrobu černého střelného prachu a podobně.
V přírodě se síra vyskytuje volná (elementární) nebo vázaná ve formě síranů (například sádrovec – CaSO4 . 2 H2O), sulfidů (například pyrit – FeS2), jako plynný sulfan (H2S v zemním plynu či v sopečných plynech). Prášková síra je hořlavá a dráždí kůži.
Wikipedie uvádí, že černý česnek je typická ingredience asijské kuchyně. Vzniká Maillardovou reakcí (nikoli fermentací), kdy se celé cibule česneku vystaví zvýšené teplotě po dobu několika týdnů, čímž se barva stroužků změní z bílé na černou.[1]
Tento česnek je úplně černý, ale přitom není spálený ani obarvený. Je měkký a mazlavý, proto není vysušený a šťávy má pořád dostatek. Není ostrý, ani štiplavý, má spíše nasládlou umami chuť.
Příliš mnoho prášků, jejich vzájemné křížení mívá vedlejší účinky, které mohou způsobovat nepříjemný štiplavý tělesný zápach. Například některé druhy antikoncepčních pilulek způsobují sucho v ústech, což vede k větší produkci síry v dutině ústní. A síra, pokud si vzpomínáte, „voní“ podobně jako shnilá vajíčka. Také léky jako paracetamol (Paralen, Coldrex a podobně), antidepresiva a pilulky na hubnutí mohou vést ke zvýšenému pocení. Máte-li obavy, nezapomeňte vždy číst příbalové letáky u svých medikamentů.
Tenká bílá vrstva na povrchu hladiny medu se čas od času objeví hlavně u těch medů, které neprošly filtrací. Tedy ve sklenicích, které koupíte přímo od včelařů. Nejedná se o nic jiného než známku toho, že se jedná o med, který byl ze stáčecí nádoby odebrán jako úplně poslední. A ta bílá pěna na povrchu není nic jiného než vysrážené bílkoviny a malé částečky pylu. Ty by při jemné filtraci neprošly sítem, ale v medech přímo od včelařů zůstávají. Med je těžší než pyl, proto částice pylu vyplavou na povrch a tvoří zde pěnu. Do posledních sklenic se dostanou z toho důvodu, že stáčecí nádoby mají kohout ve spodní části.
Pokud se jedná opravdu jen o pyl, což zjistíte velmi snadno, tak medu nic není a můžete ho bez problémů konzumovat. Stačí k němu přivonět a trochu ochutnat. Pokud má normální vůni i chuť, pak se nemusíte ničeho bát. Problém by nastal v případě, že by měl med štiplavý zápach a nechutnal medově. Pak by se pravděpodobně jednalo o kvašení a med by byl znehodnocený. Samotná přítomnost pěny však v žádném případě není známkou kvašení.
Přítomnost pylu v medu vás nemusí nijak děsit, protože nejde o nic škodlivého. Je to normální přírodní produkt, který pro vás může mít i příznivé účinky.
Ve většině případů není zkvašení medu vaše vina, ale způsobí ho samotné včely. Někdy je však opravdu na vině nepozorný včelař. Včely přinášejí do úlu nektar s obsahem 60–70 % vody a postupně ho zahušťují. V ideálním případě by objem vody v medu neměl přesáhnout hranici 18 %. Někdy to ovšem včely nestihnou a med zavíčkují, často v období, kdy je delší dobu vysoká vzdušná vlhkost. Pokud je pak včelař netrpělivý či nezkušený, snadno může med s vyšším obsahem vody vytočit a prodávat, což způsobuje, že med může následně kvasit.
Med může kvasit, zkvašený med poznáte na první pohled. Když otevřete sklenici, první, co ucítíte místo nasládlé vůně medu, bude nepříjemný štiplavý zápach, charakteristický právě pro kvasící med. Takovýto med je někdy nazýván jako skvasený a nebo zkvašený. Hladina medu je pak pokrytá tenkou řídkou vrstvou. V takovém medu už nastal kvasný proces. Pokud byste si toho snad nevšimli před konzumací, věřte, že byste to poznali nejpozději v okamžiku, kdy byste med poprvé vložili do úst – je nakyslý.
Když med kvasí nebo je již zkvašený, je to nezvratný proces, který nelze zastavit.
Ke zkvašení ale může dojít i přímo u vás doma, pokud budete med nevhodným způsobem skladovat. Stačí, když špatně utáhnete víčko u sklenice. Med má totiž schopnost nasávat do sebe okolní vlhkost. A to je ten hlavní problém. Pokud totiž vlhkost v medu, respektive hladina vody v něm, přesáhne hranici zhruba 21 %, dojde ke kvašení a nevratnému znehodnocení medu.
Když vám med zkvasí, jediná rada je med vyhodit a koupit jiný. Jakmile totiž ke kvašení dojde, už není cesty zpět.
Čerstvé listy šalvěje divotvorné se žvýkají, a to tak, aby šťáva zůstala v ústech a vstřebávala se sliznicí dutiny ústní. Udržet rozžvýkanou rostlinu v ústech vyžaduje značné úsilí, protože rostlina nemá zrovna nejlepší chuť. Listí by se nemělo polykat, protože účinná látka, kterou je diterpén salvinorin A, je pak vylučována bez jakéhokoliv účinku. Při žvýkání nastává účinek asi po 10 minutách a trvá 1–2 hodiny. Doporučené dávky kolísají od pěti párů lístků (tedy deseti lístků) až ke 120 párům. Mazatékové (starý indiánský kmen) je vždy počítají a přijímají v párech. Dávka 25 párů (50 lístků) je patrně průměrná, i když na ni člověk potřebuje velký keřík či několik malých, aby rostlinu zcela neoškubal. Protože lístky jsou různě velké, je asi lepší měřit dávky váhově – 100 g listů by na psychedelický zážitek mělo plně postačit.
Další možností je, že se rostlina rozdrtí, nechá vyluhovat ve vodě a pak přefiltruje. Mazatékové tradičně tuto rostlinu užívali bez jakýchkoliv problémů dlouhodobě. Indiáni využívali vizí vyvolaných touto šalvěji k tomu, aby mohli předpovídat budoucnost a zjistili, jak mají léčit nemocné. V západním světě se kouří suché listy. Při kouření je účinek mnohem silnější, aby však bylo kouření účinné, je nutné kouř zadržet v plicích nejméně na 30 vteřin. Při menších dávkách se účinek projevuje asi jen deset minut, při vykouření 5–6 dýmek se opojný účinek šalvěje začne snižovat po 45 minutách až hodině a je možné prodloužit jej další dávkou ještě asi o hodinu.
Méně často někteří přistupují k požívání šalvěje v podobě tinktury. Látka se podává pod jazyk, obvykle pomocí skleněného kapátka. Těsně před užitím je možno ji zředit vodou, která může mírně snížit sílu účinku, ale zároveň dokáže snížit nebo odstranit štiplavý pocit v ústech, způsobený přítomností alkoholu. Tinktury se liší sílou a účinky se mohou pohybovat od jemně meditativního stavu až k silnějšímu nadpřirozenému stavu.
Chemické vlastnosti kyseliny: chlorovodík je štiplavý jedovatý plyn. V laboratoři se připravuje reakcí kyseliny sírové s chloridem sodným (kuchyňskou solí), průmyslově se vyrábí buď reakcí chloru s vodíkem, nebo chlorací uhlovodíků. Vodný roztok chlorovodíku se nazývá kyselina chlorovodíková.
Přestože se dá běžně koupit, nedoporučuje se s ní pracovat bez ochranného oděvu, rukavic a zejména brýlí. Je nutné ji uložit mimo dosah dětí a v této pozici ji zabezpečit proti převrhnutí nebo spadnutí. Její výpary také způsobují velmi rychlou korozi kovových předmětů v okolí. Vodný roztok leptá a při zasažení je třeba poraněné místo důkladně několik minut oplachovat tekoucí vodou (případně ještě zneutralizovat uhličitanem sodným – jedlou sodou nebo mýdlem), při zasažení očí je nutné provést velmi důkladný výplach, nejlépe za pomocí druhé osoby, a to tak, že druhá osoba drží té první rozevřená oční víčka (člověk sám má tendence se výplachu bránit a zpravidla jej neprovede dostatečně). Následně je nezbytně nutné co nejrychleji vyhledat lékařskou pomoc. Poleptání očí koncentrovanou kyselinou většinou končí slepotou. Při požití je nutné vypít větší množství vody a nevyvolávat zvracení, žaludek je zvyklý na nízké pH a zvracení by způsobilo jen další poleptání jícnu. Opět musí následovat vyhledání lékařské pomoci. Poleptání kyselinou se v celém svém rozsahu může projevit až po několika dnech, a proto nesmí být nikdy podceňováno.
Průmyslově využívaná koncentrovaná kyselina chlorovodíková je 37% vodný roztok chlorovodíku. V této koncentraci má nejmenší pH, je tedy nejúčinnější a nejnebezpečnější. Kyselina chlorovodíková je po kyselině sírové nejpoužívanější kyselou látkou v průmyslu.
Koncentrovaná v kombinaci s kyselinou dusičnou v poměru 3 : 1 tvoří lučavku královskou, kterou lze užít k rozpouštění zlata.
Kyselina chlorovodíková je aktivátor žaludečního enzymu pepsinu, denaturuje zkonzumované bílkoviny a zabíjí bakterie v potravě. Je vylučována trávicím traktem všech savců, často se vyskytuje i u jiných tvorů. Vnitřní stěna žaludku je na velmi nízké pH stavěna, pokud však dojde k poruše slizového krytu, vznikne žaludeční vřed. Ve dvanáctníku je neutralizována. Přesto se pití kyseliny chlorovodíkové, zvláště na lačno, nedoporučuje ani při nízkých koncentracích.
Kyselinu chlorovodíkovou lze využít jako technickou kyselinu, tedy jako čistidlo spojů při letování klempířských a podobných výrobků, lze ji použít i pro odstraňování vodního kamene, k neutralizaci alkalických odpadů a podobně.
Při práci s kyselinou sodnou je třeba zabránit kontaktu s pokožkou, očima a sliznicemi. Po zasažení chlorovodíkem se mohou projevit následující rizika a potíže: podráždění nosu, dýchacích cest, vznik trhlinek na dýchacích cestách, silné kašlání, krvácení z nosu a bolest na hrudi; dráždění plic, dušnost, tvorba tekutiny v plicích (edém) i nebezpečí udušení; popálení očí a kůže s nevratným poškozením. Opakované expozice mohou nenávratně poškodit plíce a zuby a vyvolat vyrážky.
Jak poznat rakovinu u psa, to je oříšek (můj pes má rakovinu). Pokud se u zvířete objeví letargie, mělo by to pro majitele být prvním varovným znamením. Důležité jsou především změny chování u zvířete. Dalším signálem je chuť k jídlu. Pokud pes nežere a hubne, je něco v nepořádku.
Dalším signálem je zápach z tlamy. Každému psovi jde cítit z tlamy, ale pokud se jeho dech změní, je štiplavý a silný, což opět pozná jen jeho majitel, může jít o další varovný signál. Majitel by měl poznat rozdíl mezi špatným dechem a zkaženým dechem, který může být příznakem nádoru.
Také výskyt hrudky a bulky může upozornit na patologii. Alespoň jednou za měsíc byste měli svého psa prohlédnout, zda nemá na těle nějaké bulky. Nezapomeňte zejména na oblasti břicha, nohou a za ušima. Mnohdy se to dá poznat i při pouhém hlazení. Ne všechny z těchto kožních anomálií jsou zhoubné, ale bez veterináře to nezjistíte. Zpravidla platí, že pokud se dá s bouličkou pod kůží pohybovat, je tvořená tukem, pokud ne, nejspíš půjde o rakovinu. Jestli něco takového objevíte, neváhejte tedy s návštěvou veterináře.
Dále se může objevit kašel bez příčiny. Kašlem čas od času trpí každý pes, neustálé kašlání a sípání ovšem normální není. Pokud u svého psa pozorujete chronické problémy s kašlem, může jít o příznaky onemocnění srdce, plic nebo rakoviny. Nádor může metastazovat do plic a působit tak zvířeti respirační problémy.
Pokud pes mění nálady a je agresivní, tak rovněž zpozorněte. Každý chovatel osobnost svého psa zná, a tak rychle pozná, zda je agresivnější a náladovější, než je u něj obvyklé. Pokud vrčí a cení zuby i na lidi, které dobře zná, a brání se fyzickému kontaktu, je pravděpodobné, že je nemocný a trpí bolestmi.
Nehojící se rány jsou dalším varovným signálem. Nějaká ta odřenina nebo ranka se čas od času objeví na každém pejskovi, ale pokud jsou tyto odřeniny nápadné, a navíc se špatně hojí, nemusí jít o rány způsobené úrazy, ale o vředy, které má na svědomí rakovina.
Příznakem rakoviny u psa mohou být i časté nevolnosti a průjmy. Stejně jako lidem i psům se jednou za čas stane, že jim něco nesedne a je jim špatně. Pokud se ale tyto nevolnosti opakují jednou či vícekrát do týdne, může být na vině vážné onemocnění. A jestliže například zjistíte, že má pes v moči či ve stolici krev, že se najednou i pomočuje, může jít o příznaky negativních fyzických změn.
Také barva dásní může být signálem patologie. U zdravého psa mají dásně intenzivní světle růžovou barvu. Alespoň jednou do měsíce tlamu vašeho mazlíčka prozkoumejte. Pokud jsou dásně tmavé či zašedlé, konzultujte to s veterinářem.
Ani záchvaty třesu nejsou samozřejmostí. Tento symptom psí rakoviny se objevuje zejména u starších psů. Pokud už má váš mazlíček něco za sebou, pozorujte ho při odpočinku. Jestliže se chvílemi nedobrovolně třese, raději zajeďte k veterináři.
Pokud dojde k nejhoršímu a vy se musíte smířit s tím, že váš pes má rakovinu, nemusí být ještě nic ztraceno, ne vždy stav psa musí nutně znamenat definitivní konec a beznaděj. Onkologických diagnóz je velmi mnoho, vzhledem k prodlužujícímu se věku psů jsou ovšem nádorová onemocnění častou diagnózou.
Dobrý den.
Dnes jsme na zahrádce vykopali křen, který jsme tam z oddenku před dvěma roky zasadili, abychom ho použili při nakládání okurek.Křen ale skoro nepálí
a vůbec není štiplavý. Mohli jsme ho s něčím zaměnit nebo je to něčím jiným?
Děkuji za zprávu.
